Stydím se...
„Á, už jste konečně tady, říkal jsem si, kdy asi přijdete. Tak šup, šup, sundejte si kabáty, večeře je na stole.“
Obličeje chlapců, od nejstaršího vytáhlého čahouna po nejmladšího benjamínka, trochu zrozpačitěly. „Víš, tati, my nemáme moc času.“
„Ale no tak, vždyť vás v poslední době vídám tak málokdy. Aspoň na chvilku si odpočiňte a jestli budete potřebovat s něčím pomoct, můžeme to probrat po večeři.“
Další rozpačité pohledy a krčení rameny. „Ale tati,“ leze z nejstaršího jako z chlupaté deky. „To ty jsi nám přece dal tu zprávu, kterou chceš, abychom předávali ostatním, a ještě tolik lidí ji neslyšelo. A tolik věcí je třeba udělat a změnit.“
Ostatní hlavy souhlasně přikyvují, nepokojné ruce už už otevírají dveře na ulici a malý Pedro tiše míří do komůrky, kde se chlapci po celý den jeden po druhém věrně střídají.
„Je to přece, tati, pro tvoji slávu,“ dodá nejstarší s jiskřičkou naděje v očích a chystá se k odchodu.
Ne, není to pro moji slávu. Je to pro slávu Boží, uvědomil jsem si.
