2 Petrův 3:9 Pán neotálí splnit svá zaslíbení

prof. Jaroslav Maxmilián Kašparů

Sedm hlavních hříchů jsme si přejmenovali. Z neřestí jsme vytvořili ctnosti, a tak se možná není čemu divit, že se mezilidské vztahy rozpadají. Podle prof. Jaroslava Maxmiliána Kašparů (70) přibývá nešťastných, bezradných a opuštěných lidí, kteří si nevědí se životem rady. „My jsme totiž ztratili kromě jiných věcí i kus toho, co měli naši předci, a to byl zdravý selský rozum. Jsme jako bludní Holanďané, kteří ztratili směr...“

Často se mluví o rozpadu tradičních hodnot, jež držely náš svět po staletí pohromadě. Třeba o krizi rodiny... 
Krize rodiny je následkem krize jednotlivce. Jestliže člověk nevychází sám se sebou nebo je ve vnitřním konfliktu, nemůže tvořit dobré vztahy ani navenek. Už v Bibli je psáno, že čeho je srdce plné, tím ústa přetékají. Jestliže je tedy člověk v nepohodě, musí zákonitě nepohodu i šířit. Druhou krizi rodiny spatřuji v obsahu. Spousta lidí dnes vůbec neví, v čem obsah manželství spočívá. 

„Současné technologie nás naučily lenosti, a lenost patří mezi sedm hlavních hříchů. A protože je to ošklivé slovo, vymysleli jsme si pro ni nové pojmenování. U nás už není líných lidí, my prokrastinujeme.“

Jak to myslíte?
Někteří berou manželství jako zajišťovací instituci, jiní ho zase chápou jako nutnost, aby na to ve stáří byli finančně dva. Z manželství se stal kalkul. Jenomže obsah manželství je v toleranci, odpuštění a v oběti. A především ta dvě poslední slova dnes existují pouze v archaickém slovníku. 

Slovo oběť má dnes poněkud negativní zabarvení. Proč se význam tohoto slova tak posunul? Jsme čím dál větší sobci?
Ano. V dnešní společnosti je více objetí nežli obětí. Přitom obětovat se člověk musí. Pokud chce něčeho dosáhnout, musí pro to také něco udělat. Dnes ale lidé říkají: „Chci být bohatý, ale nechce se mi pracovat. Chci vystudovat, ale nechce se mi studovat. Chci být sportovec, ale nechce se mi chodit na tréninky.“ Oběť už nefrčí. 

Proč ne?
Protože u všeho hledáme instantní řešení. My se neptáme, co udělat pro to, abych něčeho dosáhl, ale jak toho dosáhnout rychle a bez práce. Současné technologie nás naučily lenosti, a lenost patří mezi sedm hlavních hříchů. A protože je to ošklivé slovo, vymysleli jsme si pro ni nové pojmenování. Prokrastinace (odkládání povinností na později, pozn. red.). Už je dokonce diagnózou, kterou by měli ostatní tolerovat. U nás už není líných lidí, my prokrastinujeme. 

Dalšími ze sedmi hlavních hříchů jsou pýcha, lakota, závist, smilstvo, nestřídmost a hněv. Změnil se význam i u nich?
Změnil. Největším z nich je pýcha. Tu už dnes také neznáme. Slyšíte, že by se o někom říkalo, že je pyšný? My dnes pýchu nazýváme zdravým sebevědomím, to se dokonce propaguje. 

A co lakota?
Ani lakomí lidé už nejsou. Lakomství se totiž proměnilo v „dravý a svobodný trh“. Urvu, co můžu. Jsem podnikavý a schopný. Siamské dvojče lakomství je závist, další z hlavních hříchů. Závidět mohu kdeco. Majetek, manželku i společenské postavení. Jeden starý vtip říká, že když si Američan koupí krávu, jeho soused začne přemýšlet nad tím, jak to udělat, aby si ji mohl koupit také. Ale když si koupí krávu Čech, jeho soused začne přemýšlet nad tím, co všechno udělat pro to, aby mu chcípla. A to je přesně ta sžírající závist. 

Závist je ale emoce. Můžeme ji ovlivnit?
Pokud nejsou emoce chorobného charakteru, ovlivnit se dají. Například jen v Praze žije řada lidí, kteří trpí pontofobií. Mají prostě chorobný strach přejít přes most, a tak celý život žijí na jedné straně města. To se překonává těžko. Závisti se člověk zbavit může, vyžaduje to ovšem sebeovládání, a to je další výraz, jemuž se dneska špatně rozumí. My chceme ovládat druhé, ale neumíme ovládat sami sebe. 

Dalším původním hříchem je hněv. Ve smyslu nezvladatelné zlosti, nenávisti.
Hněvivé lidi už také nemáme. My už máme jen lidi, kteří „adekvátně reagují na nepřiměřené chování druhých“. Ve skutečnosti je přitom hněv forma agrese, která nejenže narůstá, ale jako dětský psychiatr pozoruji, že se stále více posouvá do nižšího věku. A opět je to jen otázka sebeovládání a sebekázně. 

A k té už nejsme vedeni?
A kdo by nás k ní vedl? Vždyť by z toho nikdo nic neměl. Staří Římané říkali: „Zachovej řád, a řád zachová tebe.“ To se dneska nepěstuje. Řád chybí i v rodinách, a v tom vidím další příčinu rozpadu manželství. Dle mého názoru je vysoká rozvodovost způsobena i něčím, čemu říkám hierarchie nábytku. 

Co si pod tím mám představit?
Když připravuji snoubence na svatbu, kladu jim spoustu otázek, a jedna zní: „Která část nábytku je v manželství nejdůležitější?“ A nejčastěji slyším postel. Přitom je to stůl, protože sjednocuje. Jak to ovšem dneska v rodinách vypadá? Jeden snídá v autobuse, druhý v bufetu a třetí vůbec. Oběd má každý jinde a kvůli zálibám či povinnostem se rodina nesejde ani u večeře. 

Neděle má být svátečním dnem, a jako se my křesťané scházíme v neděli v kostele před oltářem, tak by se měli lidé doma scházet u stolu. Stůl má fungovat jako domácí oltář, u něhož si všichni popovídají. Jenomže to se vytratilo, stejně jako schopnost smysluplně komunikovat. V rodinách se často jen žvaní o nepodstatných věcech. Ale o tom, co se v rodině děje, se moc nemluví. Německý filozof Martin Heidegger říkal, že moderní technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost – a přesně tohle vidím v rodinách. Tatínek ví, co se děje v Jižní Americe, ale co se děje v duši jeho syna, jenž je zavřený vedle v místnosti, netuší. 

Rodiny se tedy rozpadají, protože je nic nedrží pohromadě?
Ano, chybí jim tmelicí element. Můžu mít kvalitní cihly, ale bez malty z nich dům nepostavím. My dnes máme kvalitní bydlení, technologie, možnosti, ale nemáme pojivo, které by všechno spojilo, aby to drželo pohromadě. Stejně jako se malta míchá z vody, cementu, písku a vápna, musíme míchat domácí pojivo z oběti, odpuštění, sebezapření, pravidel a kázně. Jinak budeme klást jen cihlu vedle cihly, a dům nám jednoho dne spadne.

Proč jsme začali stavět domy bez malty?
Protože jsme se pustili starých pravd prověřených generacemi a řekli jsme si, že to zkusíme trochu jinak, protože na to máme právo. A to je další zaklínadlo dnešní doby. Právo na to, dělat všechno jinak. Když zedník staví zeď, potřebuje olovnici, jež mu díky gravitačnímu zákonu řekne, jestli je zeď rovná. Jeho syn na to ale kašle. On se totiž nevyučil zedníkem jako otec. On na zedníka vystudoval, a protože má právo hledat nové cesty, olovnici rozkmitá. 

Představte si, že by se pro hledání nové cesty rozhodl strom. Jednoho dne by se vytrhl z kořenů a šel si hledat nové místo, kde zakoření. Má na to právo, ale po cestě uschne. A v tomhle období usychání jsme i my. Opouštíme vše zaběhlé a jisté a pouštíme se do životních experimentů. 

I ve vztazích?
Především ve vztazích. Není to tak dávno, co jsem byl jako znalec přizván k rozvodu manželství, jež skončilo právě kvůli experimentu. Pánové si po vzoru televize vyměnili manželky, a to od stolu až k loži. A když se k sobě po pár dnech vrátili, byl z toho rozvod. 

Tím se dostáváme k šestému hlavnímu hříchu, a tím je smilstvo.
Na to už se dneska nehraje. Ani v manželství ne. My jsme si totiž ve společnosti udělali jeden velký problém. Prohodili jsme si prostředky a cíle. Představme si muže a ženu, kteří stojí v jedné řadě, avšak každý je na opačném konci. Mezi nimi jsou prostředky jako finance, sexualita, volný čas... Muž se skrz volný čas věnuje své ženě, žena se skrz volný čas věnuje svému muži. Muž skrze sexualitu obdarovává svou ženu a žena skrze sexualitu obdarovává svého muže. Muž skrze peníze zajišťuje chod rodiny a žena skrz peníze tu domácnost vede. 

My jsme ovšem dospěli do fáze, kdy jsme si prohodili prostředky a cíle. Cílem chlapa už není žena, ale sexualita – žena je ponížena na úroveň prostředku. Potom už je tedy jedno, zda je tím prostředkem k sexu manželka, milenka, sousedka, nebo kolegyně. U žen bývají cílem peníze – a muž je prostředek, který musí dělat na tři směny, aby ženu uspokojil. A na tomhle rodiny padají. 

Jak k té záměně dojde? Alespoň na začátku vztahu je přece člověk zamilovaný a cílem je pro něj ten druhý.
Ale to jste na omylu! Lidé už s touto záměnou prostředku a cíle do manželství často vstupují. Už je to tak prostě dáno. Jeden můj známý, profesor, říkával: „My bychom měli milovat člověka a používat věci, jenomže jsme začali milovat věci a používat člověka.“ 

Spousta vztahů se rozpadá kvůli nevěře. Jasně, každý případ je trochu jiný, ale většinově – je nevěra skutečně příčinou rozpadu manželství, anebo je jeho důsledkem?
Ona není nevěra jako nevěra. Jde o to, čemu je člověk nevěrný. Pokud je muž nevěrný kuchyni své ženy a dá si jídlo někde v hospodě, pak se žena nezlobí, naopak je ráda, že nemusí vařit. Jakmile je ovšem nevěrný posteli, je to známka krachu vztahu. 

Jednou mi v psychiatrické ordinaci zazvonil telefon a na druhé straně se ozval nějaký muž: „Jste tam i zítra?“ Já řekl, že ano, a on prásknul s telefonem. Druhý den jsem opět seděl v ordinaci, kde mám na dveřích cedulku „Nevstupujte, neklepejte“. Zničehonic se ale rozlítly dveře a do ordinace s hláškou
„Tak jsme tady!“ nakráčel muž se ženou v závěsu.
A já mu řekl: „Vy máte problém ve vztahu, co?“ Koukal na mě a pak se zeptal, jak to vím.
„Tohle vím už od včerejška. Když jste mi volal, nepozdravil jste, nepředstavil se, nerozloučil jste se a nepoděkoval. Teď mi sem napochodujete i přes tu cedulku na dveřích, a zase nepozdravíte, nepředstavíte se a nenecháte ženu vstoupit první. Víte, kdo vám pomůže? Maminka.“ Pokud se totiž lidé nenaučí slušnému chování, nemohou mít slušné vztahy. A když se muž k ženě chová takto, není se čemu divit, že ji potom okouzlí první cizí muž, který řekne, jak jí to sluší. 

Když už k nevěře dojde, jak se s ní má člověk vyrovnat?
Pokud je to takzvaný úlet a výjimečné selhání, kdy si člověk uvědomí, jak moc tomu druhému ublížil, a je mu to líto, měl by mu ten druhý odpustit. Pokud je ale poznávání nových partnerů hobby, dá se s tím pracovat těžko. Člověk, jemuž je odpuštěno, by si toho měl vážit a nedělat to znovu. I odpouštění má své hranice. 

Člověk může odpustit, ale dokáže i zapomenout?
Tohle je velice častý problém, s nímž se potkávám hlavně ve zpovědnici. Říkáme „odpouštím ti ze srdce“, tedy ne z hlavy nebo z kolene. V hlavě to tedy budete mít vždy, ale když odpustíte srdcem, už vás to v něm nebude tolik tížit, protože ze srdce vychází celý život. Když se vám zastaví rozum, budete žít dál, když se vám zastaví srdce, zemřete. Odpustíte-li tedy ze srdce, máte vyhráno, ale nesmíte se vracet zpět do minulosti. Už v Bibli je psáno, že jakmile vezme člověk do ruky pluh, nesmí se otáčet. Kdyby se totiž otáčel, pak pole nikdy nezorá, ale zvorá. 

Rozvodem končí v Česku téměř každé druhé manželství. Jaké jsou další důvody?
Dnes je často manželství otázkou zkoušky. Já to s ní zkusím, a když to nepůjde, rozejdeme se. Klesá i sňatečnost. Lidé si nechávají otevřená zadní vrátka. Nechtějí manželství, protože se bojí, že je to nafurt. Před svatbou mluvím jak se snoubenci společně, tak s každým z nich zvlášť. A ptám se jich, co budou dělat, když ve vztahu nebudou spokojeni. Často slyším: „Tak půjdeme od sebe.“ Při obřadu se jich přitom ptám, jestli berou manželství jako nerozlučitelné a trvalé, a oni mi bez toho, že by se jim zkřivila ústa, řeknou, že ano. 

To ani věřící lidé nevěří na manželství na celý život?
Nerozumím slovu „věřící“. To není záležitost Boha. Věřící je každý. Já takovým lidem říkám „něcisté“, oni věří v něco. Jedna žena tady v Pelhřimově se převtěluje, pořádá spiritistické seance s mrtvými a chodí do katolického kostela. Ta má v hlavě guláš, ale je „věřící“. 

Jako kněz asi bojujete za záchranu manželství, jako psychiatr zase víte, že jsou některá manželství přímo životu nebezpečná. Neperou se někdy ve vás tyto dvě profese?
Když už bylo jednou manželství uzavřeno, pak se snažím dělat všechno pro to, aby vydrželo. Stejně tak ale některým lidem rozmlouvám, aby spolu do manželství vůbec vstupovali. A už jsem neodmítl doporučit rozvod. Jsem farář, ale taky jsem psychiatr a stojím nohama pevně na zemi. Důvody k rozvodu se víceméně opakují. Nevěra. Neschopnost přijmout manželskou roli. Porucha osobnosti. Nějaká závislost. A poruchu osobnosti nevyřešíte. S chorobným žárlivcem nebo hysterkou se žít nedá.

To na to nejsou léky nebo terapie?
Vy jste jako já, když jsem ukončil medicínu a začal po promoci pracovat v psychiatrické léčebně. Měl mě tam na starosti starý pan primář, a dal mi toho víc než celá fakulta. Na oddělení ležela hysterická paní, její muž neskutečně trpěl, ona také, a mě zajímalo, jestli to nejde vyléčit. A primář mi řekl: „To by bylo na Nobelovku. To nevyléčíš. V tomto případě je jedinou léčbou krematorium.“ 

V knize Jak přežít krizi v rodině ale sám píšete, že každý muž musí být trochu žárlivý a každá žena zase trochu hysterická.
Se žárlivostí u mužů a s hysterií u žen je to jako s pepřem v guláši. Každý muž by měl být trochu málo žárlivý, aby své manželce ukázal, že o ni stojí. A každá žena by měla být trochu málo hysterická, aby byla pro muže přitažlivá. Jakmile je ale pepře v guláši příliš, stává se nepoživatelným. 

V ordinaci jsem se setkal se „žárlivostí až za hrob“. Jednalo se o chorobně žárlivého muže, jenž zakázal manželce chodit samotné ven, zamykal ji v bytě a pravidelně kontroloval její přítomnost. Když odcházel z domu, udělal si na oknech i polštářích v ložnici drobná znamení, jejichž polohu při návratu z práce kontroloval. Pokud šel ven s manželkou, nesměla odpovědět na pozdrav žádnému muži, který je cestou pozdravil. Přestože měla permanentní domácí vězení, vyčítal jí nevěry, a dokonce ji za ně bezdůvodně fyzicky trestal. Jednoho dne manželka neočekávaně zemřela. Krátce před zimou. Když napadl sníh, chodil ovdovělý manžel každý den na hřbitov a kontroloval, zda ve sněhu u jejího hrobu nejsou otisky pánských bot. Žárlivost až za hrob... Takže trocha pepře ano, ale jakmile je toho moc, je to smrtící. 

Některé rozvody jsou plné zloby. A člověk si leckdy říká, s kýmže to celé ty roky vlastně žil, že toho druhého vlastně vůbec neznal. Opravdu platí, že je od lásky jen krůček k nenávisti?
Ano, a důvod je prostý. Lidé u rozvodu hledají viníka, a jen málokdo si připouští, že na tom mají podíl viny oba. Proto všem lidem před rozvodem říkám, ať zkusí na toho druhého ukázat prstem. Když totiž na někoho ukážete prstem, zamíříte na něj jen jedním. Ukazováčkem. Ale tři prsty –prostředníček, prsteníček a malíček – směřují na vás. Schválně si to zkuste. Vy jste tedy vinen možná třikrát víc. 

Ještě že alespoň svědomí pořád máme. 
Také ne všichni. Měli jsme klienta, jenž spáchal trestný čin ve své rodině. Když jsem se ho zeptal, jestli má čisté svědomí, odpověděl: „Svědomí? To mám čisté, to jsem ještě nikdy nepoužil.“ 

Během rozvodu se z některých mužů vyklubou bezcitní sobci a z některých žen prohnané potvory. Mění nám rozvod osobnost?
To se z nich nestane, oni takoví jsou. Jen se do té doby navenek nevyjevili, protože neměli důvod tuhle Pandořinu skříňku otevřít. Lidé se u rozvodu kolikrát nepoznávají, protože to dokážou léta skrývat. Ještě za socialismu jsem řešil jeden případ v Ostravě. Dáma se rozvedla, vzala si horníka, který měl tehdy hodně peněz, a přesvědčila ho, aby adoptoval její dvě děti. Krátce poté se ale vrátila k původnímu manželovi a horník jí platil na cizí děti alimenty. I to se stává. Osobnost té dámy se ale nezměnila, ta se tvoří asi do věku dvaceti let, pak už je ustálená. Když se tedy někdo rozvádí ve třiceti nebo v padesáti, je jeho osobnost daná. Rozšiřuje se jen jeho zkušenost. 

A jak ho ovlivní ta?
Jak? Lidé nejsou sériové výrobky. Někomu stačí domluvit, na někoho se stačí podívat, na někoho musíte zařvat, někomu dát ránu. A někteří jsou nepoučitelní. Například anetičtí psychopati (lidé s poruchou vnímání citů a morálky, např. nemají výčitky svědomí, pozn. red.) se nepoučí z ničeho. Jednou jsem dělal posudek na vraha, který uškrtil stařenku pro 60 korun. Když jsem mu položil otázku, jestli se cítí vinen, řekl: „Já? Kdyby mi těch šedesát korun rovnou dala, mohla být naživu a já na svobodě.“ On byl ale psychopat. Lidi jemnějšího výbrusu může zkušenost ovlivnit pozitivně. 

Nejsou na sebe lidé během rozvodového klání zlí i proto, že jsou zničení žalem z toho, že už nejsou spolu?
Vy jste použila slovo „spolu“, jenže spousta lidí žije pouze vedle sebe. Od toho se také odvíjí forma a obsah rozvodu. Jestliže lidé skutečně žili spolu, je pro ně rozvod daleko bolestivější než pro lidi, kteří žili jen vedle sebe.

Říká se dokonce, že rozvod je bezmála stejně bolestný jako úmrtí partnera. Američtí psychiatři Thomas Holmes a Richard Rahe zkoumali vliv stresu na lidské zdraví a sestavili žebříček čtyř desítek životních událostí, jež nás stresují nejvíce. A na prvních dvou místech se umístily úmrtí partnera a rozvod či rozchod. Daleko před vyhazovem z práce, vězením, úmrtím v rodině či vlastní těžkou nemocí...
Někdy je bolest z rozvodu i mnohem horší než smrt partnera. Když partner zemře, pak ten, kdo zůstal, se s tím jednoho dne vyrovná. Pomůže mu vědomí, že ten druhý je nadobro pryč. Když se ale rozvedou, pak toho, který zbyl sám, ještě zraňuje fakt, že ten, kdo odešel, může žít nový život s někým jiným. 

Proč se rozvádějící lidé mstí přes své děti?
Protože chtějí vyhrát. Během soudních líčení na sebe lidé vytahují i věci, které nejsou pravda. Ovládne je zloba a hněv, a jsou schopni lhát. Děti tady slouží jako nárazníky mezi rodičovskými vagony. 

V desateru se také píše: „V jednoho Boha věřiti budeš.“ V kolik jich přeneseně věříme dnes?
V nepřeberně. Vezměte si třeba alkohol, to je jedno veliké náboženství. Například tady v Pelhřimově mají věřící jeden chrám, alkoholici jich mají čtrnáct. Centrem kostela je oltář, centrem hospody výčep. Věřící před Bohem pokleknou, alkoholici před ním i leží. Věřící přijímají Kristovu krev v doušku, alkoholici přijímají svého boha po hektolitrech. Křesťané odevzdávají Bohu své viny, nedokonalosti a selhání, alkoholici mu odevzdávají svá játra, peníze a děti. 

Tím se dostáváme k poslednímu hříchu, nestřídmosti. Tu jsme také přejmenovali?
Samozřejmě. My nejsme nestřídmí, my žijeme! No není to nádhera? Evropa poté, co jsme probrali celé sedmero, je bez hříchu. Přitom nejsme střídmí v jídle, nejsme střídmí v pití a nejsme střídmí v zábavě. Kdyby tady seděl adiktolog, řekl by, že moc pijeme. Kdyby obezitolog, vadilo by mu, že jsme tlustí. Ale já jako psychiatr vidím největší problém v tom, že nejsme střídmí v zábavě. Já proti zábavě nic nemám. Také se rád bavím. Hraju divadlo, chodím ven se psem... Ale nejde se bavit od rána do večera. Vždyť my se jednou ubavíme k smrti. 

Nebyla by to pěkná smrt? 
No jo, jenomže co děláme, když se nebavíme? Nudíme se. Jednou za mnou přišla jistá maminka s tím, že má strach, zda s manželem neublížili svému třináctiletému synovi. Ptali se jej totiž, kde by chtěl trávit letní dovolenou. Kluk si vybral Brazílii, takže se tam jelo. Třetí den se tam ovšem začal nudit a zbytek dovolené strávil u počítače, na němž hrál akční bojové hry. A maminka chtěla vědět, jak moc se jako rodiče provinili proti psychickému vývoji svého syna tím, že vybrali nevhodnou dovolenou, a jakou destinaci bych jim doporučil pro příště. My se potřebujeme bavit, a jakmile se chvíli nebavíme, saháme po alkoholu nebo jiné droze. Ze života mizí drobné radosti a postupně ztrácíme schopnost se přirozeně radovat. 

Kdysi se za nejušlechtilejší vlastnost člověka považovala čest. Platí to ještě?
A to jste u dalšího hřebíku do rakve manželství. Dneska už sliby nedrží skoro nikdo. Vyšší forma slibu je přísaha. Co ale znamená dnes například vojenská přísaha? Manželský slib? Slovo se řekne, a voda teče dál. Vezměme si ale rytíře, kteří slibovali věrnost králi. Jeden byl schopný jít sám proti stu. Protože dal slovo. Byla to otázka cti a hrdosti. Původně byli lidé čestní možná kvůli Bohu, jenže toho jsme si škrtli. Jak říká Dostojevskij: „Kde není Bůh, tam je všechno dovoleno.“ Nemám-li se komu zodpovídat za svoje selhání a špatné skutky, pak si mohu dělat co chci. 

To nás ke cti nikdo nevychovává?
Nejsme v tom formovaní. My jsme většinou jen informovaní. Informuje nás škola, noviny, internet, televize. Informují nás i ve škole, ale nikdo nás neformuje. Formačně jsme nechaní napospas sami sobě, a podle toho to vypadá.

Formuje nás přece rodina.
Ale ta už v tomto smyslu také moc nefunguje. Jednou za mnou do ordinace přišla pacientka se synem. Kluk šmejdil po místnosti, lezl mi do knihovny, otevíral šuplíky, a matka stále dokola opakovala: „To nedělej, to nesmíš!“ Nakonec se na mě celá zoufalá obrátila a řekla: „Vidíte, pane doktore, já mu to řekla už stokrát a stejně mě neposlouchá. “ A to je právě ono, ten kluk už na to neslyší. 

Japonci říkají, že je lepší jednou vidět než stokrát slyšet – a je to ohromná pravda. U nás se ale děti vychovávají opačně. Stokrát jim řekneme, že něco nesmějí, a pak sami jdeme a uděláme přesně to, co jim zakazujeme. My jsme to řekli, takže máme výchovu hotovou, ale to, že nejsme dítěti vzorem, neřešíme. Přitom je to tak jednoduché. Stačí nedělat tomu druhému to, co sami nemáme rádi. Na to přece nepotřebujeme psychology, psychiatry, kouče. Na to stačí mít jen všech pět pohromadě. My to ale nevíme a na všechno máme „poraděnka“. Různé poradce a specialisty. My už dnes ani nemáme obyčejné lidi! 

Jak to myslíte?
Nemáme švadleny, ale operátorky oděvní tvorby. Učitelům se říká mentoři. A nedávno za mnou přišel muž, abych mu napsal dobrozdání, že může být logistik operátor. Když jsem se pídil po tom, co to vlastně znamená, zjistil jsem, že bude ve skladu jezdit s ještěrkou.

Co to o nás vypovídá? Přestal nás zajímat význam slov?
Slovo má dvě části. Formu a obsah. A my jsme generace, kterou spíš zajímá to formální než to podstatné. Francouzský kněz a básník Michel Quoist v jedné své povídce popisoval, jak šel kolem rozestavěného domu a při pohledu na cihly si uvědomil, že každý z nás je takovou cihlou v lidské společnosti. Někdo je položený v základech a není na něj vidět, jiný je zase ve štítu a je na něj vidět zdaleka. Každá cihla v domě má své místo.

Ty cihly se nemohou zbláznit a říct já chci být tam a já zase tam. To by barák spadnul. A já si uvědomil, že my vidíme velikost, barvu a tvar, ale nevidíme význam. Antoine de Saint-Exupéry v Malém princi napsal, že správně vidíme pouze srdcem, jenomže my se díváme jenom očima. Ztratili jsme schopnost vnímat symboly.